Kterak se nám dobře dýše
aneb,
jak na nás útočí „jedy“
Začaly parné dny (alespoň některé) a cestující nám zpříjemňují směnu hned od rána…
Jsou ženy, které na sebe nalijí kýbl parfému, patrně aby jim odér z něho se linoucí dlouho vydržel, pak se k tomu přidá nemytý bezdomovec či opilec nasáknutý pachem piva z večerního (předvčerejšího, předpředevčírejšího… atd.) tahu a hned je vám, jak to ušlechtile říci, prostě blivno.
Zatímco znečištěnou osobu můžete vykázat z přepravy (kolikrát jsme se kdo s nimi špinil…), osobu, která je „vyšperkována“ mnohdy tak drahými vonnými vodami a mastmi, na něž rodina řidiče pracujícího v dresu DP nikdy a ani náhodou nedosáhne, prostě madam, jež takto „páchne“, již asi nikoliv. Jednalo by se asi (žádné „asi“ – STOPROCENTNĚ!!! - o urážku, jíž by snad mohla smýt jen nebohá řidičova krev.
Nedávno mě smrad v autobusu některého z cestujících dotáhl do maxima. Ale běda… když jsem na konečné šel po zdroji zápachu, nalezl jsem u posledních dveří mezi sedačkami psí hovno (alespoň doufám, že psí…)
Že by se některý z cestujících zvedl a šel to říct řidiči? Ani omylem! A tak si v těch smradech smíchaných z výfukových plynů, opocení pasažérstva a dalších „záležitostí“ lebedíme a nasáváne.
Máme se dobře… je nám čím dál líp… jen jestli nejsme míň než to hovno, které jsem na podlaze autobusu našel.
Jen doufám, že cestující cítí také nás, respektive sedačky, které jsou za ty roky propocené a hloubkovou očistou jistě neprošly a že z toho také něco mají.