Nedalo mi to, abych se nezeptal Pavla Ďurana na jeho pocity a jak se na svůj odchod z DP dívá nyní.

Zavolal jsem mu, a položil pár otázek:

 

Slyším, poslouchám - co se stalo?

Nestalo se nic zásadního. Nic, co by Dopravní podnik neznal, pracuje s lidmi - a já jsem jen obyčejně a lidsky selhal. Selhávám poslední dobou často. Ohromuje mě jen rychlost, jakou se to rozneslo.

Rychlost?

Ještě mi nestačili vzít krev a už mi „řval“ mobil. „Gratuluji, udělal jsi radost všem, kteří si to přáli…“ a že jsem nepolepšitelnej.

Jsem nepolepšitelnej… Tohle byl například Jirka Toušek. Nebo vzápětí esemeska, já ty lidi nechci a a ani nemůžu jmenovat: „Nevím, zda to jde ještě narovnat, jestli ti mohu nějak pomoct, tak se ozvi.“

Děkuju všem. Narovnat to nejde a já to vlastně ani nechci, naflusal bych sám sobě do obličeje. Za chyby se prostě platí, já zaplatím.

Co bude s DP-ARÉNOU?

Skončí spolu se mnou. Dokonce ještě později než já u DP. Je to o penězích – ty webový stránky děláš, takže víš, že se prostě za všechno platí, i tady. Málokdo si uvědomuje, že aby si mohl přečíst nějakou tu „špičku“ na vedení JPT, musí existovat někdo jinej, kdo to zaplatí. A dělat internetový stránky nebo se nějakým způsobem prezentovat na stránkách podnikovýho časopisu je taky o tom, že jsem za dva roky totálně zrušil dva digitální fotoaparáty (mám v počítači archív obrázků, kterých je přes padesát tisíc… to si nejde za noc ani prohlédnout), že potřebuješ alespoň trochu slušnej diktafon. A kolik stojí mít webový stránky, jakými DP-ARÉNA je? Bezmála tři tisícovky za rok. A já jsem, když jsem to platil, to své bývalé ženě nemohl ani říct, protože by mě sežrala.

DP-ARÉNA může samozřejmě existovat dál. Já na to v tuhle chvíli jen nemám a v příštích měsících mít nebudu. A říkám to s lítostí, protože je to moje třetí dítě, svým způsobem vyvzdorovaný, vypiplaný, vyhlazený možná víc, než jsem dokázal kdy hladit Kačku nebo Martina.

Vraťme se k tomu tvému maléru…

Není se kam vracet. Propil jsem papíry - tak se tomu říká? Jo, povedlo se. Je to podobný, jako když jsem se před dvěma roky rozváděl. Šel jsem tehdy od soudu psychicky naprosto ztřískanej, nechápající, co se vůbec děje, co se stalo a proč. Ublíženej… jenže ono to v životě nikdy není tak, že je někdo jen vinovatej a druhej zcela svatej.

S podobným pocitem odejdu i od DP. Tady to netrvalo dvacet, ale jen jedenáct let.

Zkusme to jinak: jsi schopen zformulovat, co ti Dopravní podnik dal - a co ti vzal?

Na to není jednoduchá a krátká odpověď…

Máš místa, kolik chceš…

Dobře… možná překvapím – těch věcí, co mi Dopravní podnik dokázal vzít, moc není. Vzal mi rodinu, vzal mi děti. Já jsem to svým způsobem nějak akceptoval, byl jsem to já, kterej přišel z práce a dřepnul si k počítači a neuměl je pohladit. Je to pryč, moje děti jsou dnes dospělí, skoro soběstační lidé; mám je samozřejmě jako každej táta nezřízeně rád a kdykoli o to půjde, položím za ně hlavu na špalek.

A co mi Dopravní podnik dal? Lidi, duše… desítky a stovky těch, kteří se v rámci DP pachtí za jediným cílem – odvézt někoho někam. Dal mi obrovskej pocit sounáležitosti s komunitou lidí, zdůrazňuju, že úžasnejch, fantastickejch lidí, na které je hleděno s despektem. O jejichž práci nikdo nic pořádnýho neví a která je, často, tak svízelná.

Mám, Richarde, jeden obrovskej dluh. Popsal jsem stovky a tisíce stran, přesto jsem nikdy neuměl pokleknout a kořit se svým kolegyním. Ať jsou na autobusech nebo na tramvajích, jsou to, jedna vedle druhý, neuvěřitelný zázraky, poklady, drahokamy… a zvládají tu práci s elegancí, něhou, s níž my, chlapi, přijít neumíme, grácií. Kde se to v nich bere? Kde berou tu obrovskou, neuvěřitelnou sílu? Jak je možný, že to, co mužský zvládají s posledním vypětím svých psychických sil, ony zvládnou s takovou bravurou? Proč já jsem, díval jsem se na ně víc než deset let, před nima nepadl na ta zmíněná kolena, proč jsem svůj plat neprohýřil v květinářství, abych každý jedný z nich utkal do dlaní aspoň malou kytičku? Jak je možný, že jsem nesedl k počítači – a já jsem tu příležitost publikovat i na stránkách podnikovýho časopisu měl – a tohle jsem nenapsal?

Stydím se za to…

Mluvil jsem o lidech – chtěl bych některé jmenovat. Co (nebo koho…) mi Dopravní podnik dal, tak to byl Tonda Dub. Já jsem v průběhu minulých let v určitých cyklech prohrával svůj bědnej život, přičemž v roku 2001, já jsem o tom na svých stránkách psal, jsem se díval už opravdu na jeho druhou stranu. Tehdejší FŘT a její předseda – a všichni, kteří se toho šílenství účastnili – Radkové Urbanové, Terezka (tehdy) Štorkánová, Stříbrný, Smejkal, Ježek, Feigel, Růžička, Kolumpek, Kyselý… já se omlouvám všem ostatním, které jsem nejmenoval, mě obrovsky nabíjeli, fascinovali, inspirovali… později i kluci z autobusů – Jirka Toušek, ty -  Richard Kovrzek… a další a další a další. Luboš Mácha, který odešel dřív, než měl. A poznal jsem, měl jsem to štěstí, všechny předsedy odborových organizací a svejma skeptickejma očima jsem se směl zblízka dívat na jejich neskutečný pinožení, aby svým ovečkám vyřvali a vyhádali korunu navíc. A já jsem o tom psal. Často tak, že jim to nebylo milý.

Setkal jsi se i s mnoha lidmi z vedení firmy…

Mám v mobilu čísla asi na všechny z nich. K tomu se ale dost dobře nemůžu vyjádřit. Je to prostě o dvou pohledech na jednu věc. To by všichni zaměstnanci museli zažít – já vím, že to nejde – ale když mluvíš třeba s Dvořákem a vnímáš jeho argumentaci, tak bys mu polovičku svojí výplaty pomalu položil na stůl.

To je legrace?

Ne, ani trošičku. Já jsem před chvílí řekl cosi o neuvěřitelným pinožení se předsedů odborových organizací. To jsou ti, kteří ty argumenty „z vrchu“ poslouchají, jim se to v těch makovicích musí nějak srovnat a uležet. A následně rozhodují ve prospěch stovek a tisíců lidí. A baví se o tom, co reálné je a není.

Něco na závěr?

Poděkování. Poděkování všem. Bylo mi nesmírnou ctí.

Vyslechl: Richard Kovrzek

zpět