Zdravím všechny dopraváky i jejich příznivce

 

Po přečtení článku Honzy jezdícího na Kačerově jsem se také rozhodl reagovat. U dopravního podniku jsem pracoval jako řidič přesně deset let. Prvních pět let bez komplikací i když už jsem vnímal problémy ale nějak jsem se s nimi sžil.

 Dopravní podnik měl ale ještě v té době řekl bych, uvolněnou atmosféru. Všechno se začalo přiostřovat po roce 2000 kdy se začalo dbát na úroveň. Například povinnost dodržovat ústrojovou kázeň. To že byly a jsou autobusy nadále jak prasečáky vedení nevadí. Kdybych tady měl popsat všechny nesmyslné konflikty, tak to sepisuji asi celý den. Pokusím se vypsat více témat a do nich napsat co se může v dopravním podniku stát zaměstnancům, kteří na něco poukazují.

 

DODRŽOVÁNÍ VNITROPODNIKOVÝCH SMĚRNIC

Směrnice D1/3 je jakási „bible“ řidiče autobusu jak si počínat při výkonu služby. Od nástupu do služby po její konec. Řeší se tam jak daleko zastavit od obrubníku, kolik autobusů za sebou smí zastavit ve stanici a já nevím co ještě. Pokud začnete D1/3 dodržovat do písmene, zjistíte že to není nic jednoduchého. Sám jsem pár problémů měl, například s opilými cestujícími. Opilý cestující a teď nemluvím o osobě vracející se z tahu, ale schopné udržet vratník i balanc. Hovořím o opilci, sfetovanci a podobnými zjevy válejícími se ve vlastních výkalech a otravujíc život slušným cestujícím. Přístup k opilým lidem do vozů MHD  je dokonce zakázán. Co s takovým člověkem kterého najdete na konečné ležet nereagujícího na vaše upozornění aby si vystoupil??? To se zavolá na dispečink a oznámí se mu problém. Dispečink vám položí otázku, za jak dlouho jedete a řekne vám, že na místo posílá policii. Když tam policie nepřijede a vy se ptáte co dál, přijde klasická prosba, jestli by jste jako opatrnou jízdou nevyjel a někde určitě bude stát policista, který je vyslán, aby váš problém vyřešil. Dojedete pěkně na druhou konečnou, kde přijde inteligentní dispečer a hodně neodborně se snaží opilce vykopat. A tady se můžou cesty rozdělit. Hodně lidí to skousne a sedne za volant. Já osobně jsem ihned napsal služební hlášení na to že jsem musel převážet opilce na lince 139 skrze celou Prahu a nakonec se musím dívat, jak ho stařík s frčkami vyhodí s autobusu a on si pěkně kedlubnou narazí o obrubník. Jeho problém, ale kdyby mi snad spadl takhle za jízdy, měl bych problém i já. A světe div se. Na služební hlášení, které jsem na jednání dispečinku napsal, přišlo obratem hlášení na mě, že jsem podle směrnice neměl vůbec odjíždět s opilcem z konečné. !!! –

To je ukázka úrovně komunikace.

 

STAV VOZIDEL

Pražský dopravce neustále obměňuje vozový park  Vozy jsou různého stáří a je celkem samozřejmé, že čím starší, tím náchylnější na poruchy. Roli tady hraje typ vozu, jestli je povedený či ne, ale hlavní roli hraje přidělenost. Každý vůz je přidělen, až na pár výjimek, buď na tůrové diagramy, kde na něm jezdí dva řidiči, nebo do šejdrového digramu, kde se o něj stará jen jeden řidič. Pro každého řidiče je autobus jeho druhým domovem. Stráví v něm uzavřen mnoho hodin. U mě ve voze se dalo první 4 roky jíst z podlahy. Pak jsem ale začal rezignovat. Jeden den jsem autobus uklidil a za 4 dny, když se mi vrátil do ruky, byl jako prase. Začal jsem s tím bojovat tím, že jsem vůz posílal na mytí, pokud byl špinavý, ale stalo se mi několikrát, že ho nikdo stejně neumyl a ještě mi garážmistr, řekl že mám ruce a že si to mám umejt sám. Požadoval jsem jednou dokonce nový vůz s tím, že nebyla odvedena mnou napsaná očista pracoviště řidiče na zakázkový list a garážmistr mě upozornil, že pokud nevyjedu s tim dobytčákem, a byl špinavý i v prostoru pro cestující, bude požadovat mé vystřídání. Stál jsem si na svém a garážmistr zavolal do výpravny s žádostí o mé vystřídání. Další řidič, místní podkouřínek, si sedl za volant místo mě a vyjel. Podnik mi pak musel proplatit ušlou mzdu, což by patrně nedělal, kdybych nebyl v právu.

Co se týče technického stavu vozidel, měl bych něco napsat o vozu 6214, který popisoval kolega Honza. Jezdil jsem na diagramu 136, potom 139 a měl jsem vůz 6215. Autobus byl stejné série jako 6214. Když jsem do něj sednul poprvé a rozjel se, zjistil jsem, že udržet ho rovně na silnici je kumšt. Samozřejmě jsem si zvyknul ale práci jsem psal pokaždé, když jsem projížděl Do-Dk. Do dnes nevím, kde mohl být problém, ale závada prostě nebyla odstraněna. Ale pokud tam nějaký problém byl a někdo se s tím projel, tak zakázkový list roztrhali. Tak se tam totiž řeší neřešitelné problémy. Pokud máte opravdu problémovou závadu která se stále opakuje, je běh na dlouhou trať donutit někoho aby to opravil.

Já sám měl problém s vozem 7198. Vůz v letním období neustále topil. Jakmile zapnul hydrák, šlo mi cca šedesát stupňů celsia do obličeje. Neumíte si představit, jak člověk po takových deseti hodinách vypadá. Unavený s útrpnými bolestmi hlavy. Tento problém byl nakonec po dlouhých sériích výměn vyřešen přidělením generálkovaným vozem 5806, který usmrtil jako Řepské vozidlo, opilce na Smíchově. Řidič se tehdy odvolával na brzdy, ale mám dojem, že technici závadu neobjevili. U tohoto vozu jsem dlouhou dobu psal brzdy, protože při dobrzdění se z nich ozýval tupě kovový zvuk, což bylo cítit i ve volantu. Trvalo dlouho, než to někdo opravdu opravil.

Myslím že bych měl ukončit toto téma, přestože je toto téma ožehavé a nevyčerpatelné.

 

Ústrojová kázeň

S ústrojovou kázní jsem měl za deset let problém dvakrát.

Kdo viděl sandále pro řidiče, asi se zasmál. Ošklivé uzavřené škrpály s pár výdechama, nemají se sandálem nic společného. Když vidíte devět řidičů z deseti v civilních sandálích, vyprdnete se na to a obujete si je taky. Já měl pěkné černé od Bati a jezdilo se mi v nich pohodlně. Nešlo o pantofle, takže šlo o boty s uzavřenou patou. Byť tam byl řemínek, noha z nich prostě nevyklouzla. Onehdy sedím na lince 248 - na konečné před autobusem, protože vevnitř se sedět nedalo a čtu si knížku, když přijel dispečer, vystoupil a žádal vysvětlení, jak je možné, že mám špatnou obuv. Vysvětlil jsem mu, že vůz, ve kterém musím jezdit je nevyhovující, protože stále topí a obuv která větrá, je mi prostě příjemnější. Zeptal se co se mnou a já pokrčil rameny. Když se zeptal podruhé, řekl jsem mu, ať to neomílá, jde si to napsat do výkazu, protože na jeho řeči nejsem zvědavý. Bouchli mu saze a začal se rozčilovat. Tak jsem mu dal výkaz, on to tam napsal a šel do vozu. Já si sedl za volant a najednou ho vidin jak se vrací s fotoaparátem, že si prý musí moji nohu vyfotit. Strčil jsem nohy na pedály a řekl mu, že si to nepřeji. Dispečer klekl na kolena, zalezl mi k pedálům, odkud se blesklo. Každý kdo si to čte, musí uznat, že to prostě není normální. Na služební hlášení, které na mě přišlo jsem reagoval tím, že můžeme jít do výpravny a každý kdo přijde v sandálích bude potrestán. Samozřejmě že to neprošlo a já obdržel napomenutí.

O rok později, a to bylo přibližně půl roku před mým odchodem, jsem jezdil linku 244. Byl hodně parný den a mě se propotila košile. Protože jsem pod ní měl bílý nátělník, převěsil jsem košili přes věšák a jel na Smíchov v nátělníku, když přišla dispečerka, kterou jsem do té doby považoval za solidní ženu. Oznámila mi, že si dva řidiči stěžovali, že jezdím v nátělníku a já ji řekl, že košili mám, ale je celá mokrá. Hned jak mi napsala hlášení do výkazu, spojil jsem se s dispečinkem a oznámil jim, že mám zpocenou košili a tudíž potřebuji vystřídat. Do teď mě mrzí, že jsem se nechal ukecat k tomu, abych udělal v nátělníku ještě jedno kolo. Nutno podotknout, že jsem ten den nebyl sám, kdo jezdil „v civilu“. Byly tam i řidiči, kteří jeli do půl těla….ale oni zřejmě mohli.

Prostě platí, že čím víc si hlídáte práva, tím víc si hlídají vás.

 

Makej a mlč. Na tvé názory zde nikdo není zvědavý!

Dopravní podnik se nezbaví své komunistické minulosti. Ukázat na řešitelný problém, se řadovému zaměstnanci moc nedoporučuje. Ozvat se za svá práva také ne. Nechceš dělat přesčasy? Nepodepsal jsi nám je? Jdeš okamžitě z kloubových vozů, čímž tě připravíme o několik stovek měsíčně! Takové nátlaky jsou u DP normální. Nechceš dělat z volna? Tak ti budeme psát ty největší lahůdky. Nezastavíš se. Máš pocit, že máš málo práce a rád by sis odpracoval víc hodin? To máš taky smůlu, poněvadž ti začne denní výpravčí psát čisté zálohy.

Nemluvíme o podnikových hulibrcích, kterým se vychází vstříc, ale o těch víme své. Bohužel jich není málo.

Není ani výjimkou pokud vám výpravčí nadává do zkurvysynů a tak podobně. I to se mi stalo. Pětiminutový příval nadávek, na které jsem reagoval velmi asertivně, (od kačerovského výpravčího) jsem v klidu vyřešil služebním hlášením a je pravdou, že jsme spolu pak vycházeli, ať už jsme si o sobě mysleli, co jsme chtěli. Pravdou však je, že by si toto nadřízený dovolit neměl.

Když si spočítám deset let a srovnám si v hlavě zážitky, které byly občas velmi stresující, s prací která už je stresující sama o sobě, divím se, že jsem tam vydržel takovou dobu.

To co jsem napsal, je jen zlomek všeho, čeho se tam zaměstnanci může dostat, tak raději skončím a nechám si něco na příští psaní od dalšího ex zaměstnance.

 

Než psaní ukončím, opíšu níže otevřený dopis personálnímu řediteli, na který se nedá zapomenout:

 

V Praze dne 8. 2. 2005


Vážený pane personální řediteli,

jsem jako řidič MHD zaměstnán od roku 1997. To, že jsem si tady za 8 let musel zvyknout překousnout spousty nešvarů a svárů, zde nebudu a nechci popisovat. Občas se mi ale bohužel přihodí něco, co se nedá přejít jen tak.

Dnes 8. 2. 2005 jsem dostal přidělenou službu 253/13 od 4:51 do 8:19 s odstavením. Nastoupil jsem ráno do služebního vozu, který mi jel ve 4:25, a v garáži jsem byl něco málo po půl páté, kde jsem si ihned přebral jízdní náležitosti a šel k vozu 6241 na druhé ploše. Vozidlo jsem hned nastartoval, zapnul naftové topení a všechny ventilátory ve voze. Venku bylo-12°C, takže šlo vytopit vnitřek vozu jen velmi ztuha. Přesto jsem měl za to, že za necelých 40 minut se prostor vozu zčásti podaří zateplit. Vyzkoušel jsem otevřít a zavřít dveře, což se podařilo a vyrazil jsem. V 5:11 jsem projel vrátnicí a najížděcí trasou jsem jel směr Na Beránku, kde jsem se měl napojit na JŘ. Už na stanici Poliklinika Modřany se mi nezavřeli třetí a čtvrté dveře. Musel jsem tedy zajistit vozidlo a jít dveře dovřít ručně. Než jsem však dovřel třetí dveře, tak se čtvrté otevřely, což je práce počítače, který je otevře z bezpečnostních důvodů. Potom se musí jít opět dopředu, otevřít a zavřít dveře a poklusem běžet zavřít oboje ručně dřív, než se jedny znova otevřou. Pokud je ve voze ochotný cestující, který vám pomůže, zvládnete to dobře. Pokud není, (a já nejsem povinen se někoho doprošovat, aby mi zavíral dveře ručně), tak je to docela honička, která nakonec muže skončit tím, že řidič na desáté zastávce zapomene zatáhnout ruční brzdu (takových případů už tady bylo hodně a některé skončily i nehodou) a nakonec ještě přejede sám sebe. To samé se opakovalo v každé druhé zastávce. Když spočítáme stanice na lince 253, dojdeme k číslu třináct. Dejme tomu, že musíme vybíhat celkem sedmkrát z vozu a doběhnout přes 18 metrů ke dveřím, které zabouchneme, a 18 metrů zpět za volant. Za jedno půlkolečko uběhnu 240 metrů, seběhnu a vyběhnu 21 schodů a ztratím na jízdním řádu cca 5 minut.
Z konečné zastávky jsem se tedy rozhodl zavolat radiostanicí na dispečink, kde jsem nahlásil, že se mi nezavírají zadní dveře a že je musím chodit dovírat ručně, že to bude pravděpodobně mrazem ve vleku. Dohodnutá výměna byla na 6:20 až 6:32 v konečné zastávce Na Beránku. Další jízda zpět a situace se nezlepšovala, ba dokonce naopak.

Na konečné Na Beránku na mě čekal manipulační řidič s vozem (bohužel si nevzpomenu na číslo vozu, ale byl to novější typ než vůz předchozí). Vozidlo jsem převzal a v 6:32 vyjel z konečné. U tohoto vozu se nezavíraly zadní dveře také, ale nestávalo se to tak často a po chvilce se zavřely, i když pomalu a ztuha.

S tímto vozem jsem i zatáhnul do garáže, dotankoval naftu a najel na DO-DK, kde byla provedena kontrola, při níž zamrzl vzduch ve voze a musel jsem čekat na tahač, až mě vytáhne ven z kanálu, abych neblokoval ostatní řidiče. Od garážmistra na DO-DK jsem dostal příkaz jít za směnovým garážmistrem. Hned po zaparkování jsem tedy šel za panem Psotou, který sloužil. Dozvěděl jsem se od něj, že pokud zamrzají dveře, tak to musím ráno vydržet, než to rozmrzne. Snažil jsem se mu vysvětlit, že dvoje dveře se hlídají špatně a že navíc, pokud je zamrzlý vzduch v soustavě, mohou se otevřít za jízdy a je průšvih. Stále opakoval, že to dělá každý druhý vůz. Do naší rozmluvy o chvilinku později vstoupil pan vedoucí garážmistr Žoha, který ani nepozdravil a vlastně se choval jako kdyby tam ani nebyl. Náš rozhovor se nakonec dostal až tak daleko, že jsem směnovému garážmistrovi sdělil, že příště už se snažit nebudu, protože za to stejně dostanu lekci o tom, jak měním zbytečně vozy a že bude nejlepší, když zůstanu stát hned, jak se toto stane, a udělám prostoj, protože to, že běhám a snažím se, je jen moje dobrá vůle. Porucha dveří, že je dost vážná závada a že když se neprovádí údržba vozidel tak, jak má, ponese za to odpovědnost někdo jiný a ne já, načež mi pan Žoha který do té doby neřekl ani slovo a lepil si na nástěnku jakési odznáčky, řekl,

že mám jít jezdit traktorem,

když se mi to nelíbí. Slušně jsem podotkl, že nemá smysl se o tom dále bavit a odešel jsem.
Od této chvíle už budu chodit jen k mému přímému nadřízenému, kterým je vedoucí provozu pan Lerch, protože chodit jednat s lidmi, kteří si řádně neplní své povinnosti a ještě následky nepořádku shazují na mne, nemá smysl. Kdyby se totiž dle mého názoru prováděla údržba autobusů tak, jak má, pak se nemůže stát, že bude zamrzat vzduchová soustava u každého druhého autobusu, jak mi tvrdil pan Psota.
Vím, že jsou zde vážnější problémy a nestěžuji si na to, že jsou vozy mnohdy v žalostném stavu. S těmi se musím vyrovnat nejen já, ale spousta dalších řidičů každý den. Co mi vadí je to, že člověku, kterému záleží na tom, aby vozový park byl v pořádku, píše každou závadu a snaží se, aby předal vůz dalšímu kolegovi v pořádku, házejí ostatní klacky pod nohy.

To je asi vše, co jsem zde chtěl napsat. Děkuji vám za chviličku, kterou vám sebral tento dopis z vašeho drahého času a budu rád, když mi k tomu dáte najevo vaše případné stanovisko.

S úctou zaměstnanec DP Praha

Jaroslav Toušek
řidič

 

Nebyly to krásné chvíle a ukázkového jednání, který jsem si užíval? Kdyby se jednalo o klidné zaměstnání bez zbytečných incidentů, na co bych asi vzpomínal – že?.

 

S pozdravem vašim stránkám a s vřelým přáním toho, abyste nepolevily.

 

zdraví

 

                  Jarda Toušek

                                                  Bývalá černá ovce Kačerova

zpět