Zajímavé srovnání! Tady máme socialistický
kapitalismus, v Německu je sociální kapitalismus a v tom je velký rozdíl. Tam
sestavení celého systému přenechali odborníkům. To, co z toho vzniklo, je
sociálně spravedlivé a přijatelné pro všechny. Nikdo není znevýhodněn a každý
přispívá na zdravotnictví dle svých možností.
U nás nejvíce
sociálně nespravedlivé je právě to, co oba Tomášové vychvalují jako největší
přednost: hranice 5000 Kč pro každého. Určení ochranné hranice poplatků pevně
stanovenou výší 5000 Kč je sociálně nespravedlivé. Pro toho, který má roční
příjem 500 000 Kč, je to jedno procento z příjmu. Ten, kdo má ale příjem jen
100 000 Kč, je to už 5 % a platí tedy pětkrát více.
Aby k této
nespravedlnosti nedošlo, mají to v Německu stanoveno pevně v procentech. Jsou
to pro každého 2 % z ročního přijmu, pro chronicky nemocné 1 %.
U každého je tedy
hranice individuálně stanovena dle jeho příjmů. Kdo může platit více, platí
více, kdo méně,platí méně. Platby zdravotního pojištění taky nejsou stanoveny u
všech stejnou pevnou sumou,
ale vypočteny
procentuálně z platu.
Tak by to mělo být i
u hranice poplatků. Pokud je to jinak, je to stejně nespravedlivé, jako kdyby
se stanovila daň ze mzdy pro všechny stejnou sumou, třeba 8000 Kč. Ten s
příjmem kolem 60 000 Kč by měl důvod se smát, ten s učitelským platem kolem 20
000 Kč by už takový důvod mít nemusel.Stanovit nějakou hranici, či odvod nějaké
daně tak, aby to bylo sociálně spravedlivé pro všechny plátce, nejde jinak než
procentuálně. Na to zřejmě nikdo nepomyslel.
Další drzostí je
vyžadování placení od bezpříjmových skupin, např. od dětí. V SRN platí až od 18
let.
Předpokládá se, že
potom už dítě má vlastní příjem a pokud ne, tak má už nárok na sociální
podporu, ze které musí rovněž platit, a to zase až do výše jen 2 % (chronicky
nemocní 1 %).
Pokud by ministr
Tomáš Julínek vyžadoval, aby za děti platili rodiče, byl by to zase další
případ diskriminace rodičů s nedospělými dětmi. Museliby platit dvakrát, jednou
za sebe a jednou za děti. Ty s dospělými dětmi by byli zvýhodněni.
Tresty pro nově
onemocnělé
Dalším protiústavním
krokem je zavedení trestu odnětí platu ve výši tří dnů pro každého nově
onemocnělého. To přece nemůže být paušálně zakotveno v zákoně. Takto by mohl
trestat jenom soud a musel by případ posuzovat individuálně, pokud by k
nějakému zneužití ze strany pacienta opravdu došlo.To je přece nespravedlivé
trestat s viníky i poctivé.
Typický případ pro
soud pro lidská práva ve Štrasburku. A ještě jedna otázka. Bude muset pacient
platit první 3 dny za pobyt v nemocnici, když za tyto tři dny nebude mít žádný
příjem?
Pokud ano, kde má na
to vzít peníze? V Německu prvních 6 kalendářních týdnů je nemocný placen svým
zaměstnavatelem ve výši přibližně 95 % z čisté mzdy. Potom ho platí nemocenská
pojišťovna přibližně 75 % z hrubé mzdy. Kdo by toho zneužíval a přitom třeba
pracoval načerno, může být i vyhozen ze zaměstnání. Způsobenou škodu samozřejmě
musí nahradit.
Praxe s poplatky
ve zdravotnictví v SRN u lékaře
Za návštěvu u lékaře
se platí paušální poplatek za každé kalendářní čtvrtletí roku ve výši 10 eur.
Nezáleží na tom, kolikrát lékaře v té době navštívíte, zdali 3x (jednou za
měsíc), či 20x. Pokud tedy k lékaři chodíte průběžně přes celý rok, zaplatíte
za neomezený počet návštěv za čtyři čtvrtletí celkem 40 eur.
U specialisty, kam
vás pošle váš lékař, se neplatí nic. Poplatky vybírá sestra, která je dál
posílá zdravotní pojišťovně, u které je pacient pojištěn. Nejsou určeny lékaři,
ale na podporu zdravotnictví. Lékař si nemůže přivydělat tím, že by si nechal
zaplatit za vystavení receptu.
Vystavit pacientovi
recept je samozřejmost a součást jeho práce. Ostatně by to bylo i v rozporu se
zákonem, kdyby byl lékař placen dvakrát. Jednou zdravotní pojišťovnou a podruhé
samotným pacientem.
Poplatky jsou plně započítány
do nejvyššího možného zatížení pacienta (ochranný limit). Poplatky za léky a
obvazový materiál.Platí omezení na nejvýše 10 eur za lék a materiál. Za každý
lék, který je na doplatek, se tedy platí 10 % z jeho ceny, nejméně však 5 eur a
nejvýše 10 eur. Pokud by tedy cena léku byla 300 eur, pacient by nezaplatil 30
eur, ale jenom 10 eur.
Poplatky rovněž
nejsou určeny lékárníkům, ale pro zdravotnictví jako takové a odevzdány
zdravotním pojišťovnám. Jsou plně započítány do hranice nejvyššího zatížení
(ochranný limit) bez ohledu na to, jestli by si mohl pacient vybrat lék bez
doplatku.
Zdravotní pojišťovna
do toho nemůže mluvit a musí uznat lék, který lékař pacientovi předepsal a
doplatek do limitu započítat. Poplatky za pobyt v nemocnici. Za každý den
pobytu v nemocnici se platí 10 eur, ale jenom do výše 28 dní v roce. To
znamená, že ten, kdo bude ležet v nemocnici 14 dní, zaplatí 140 eur, ten, kdo
si poleží v nemocnici 3 nebo 10 měsíců v roce, zaplatí nejvýše 280 eur.
Poplatky jsou rovněž určeny výhradně na celý systém zdravotnictví.
Nemocnice musí
poplatky převést na účet pojišťovny. Povinnost platit má každý občan starší 18
let. Aby byl poplatek sociální (někdo může zaplatit více, někdo méně), je
vypočtena jeho nejvyšší výše z ročního příjmu pacienta a je pevně stanovena na
2 procenta z jeho ročního příjmu.
Je to hranice
nejvyššího možného zatížení pacienta, kterou může bez nepříznivých sociálních
následků ještě snést. U každého je samozřejmě jiná, a sice podle výše jeho
příjmu. V tom je sociální spravedlnost pro všechny. Výjimkou jsou zdravotně
postižení a chronicky nemocní, u kterých je limit nejvyššího
zatížení poloviční,
tedy 1 z jejich příjmů.
Příklad výpočtu
limitu. Kdo má roční příjem 20 000 eur, musí státu ročně přispět na
zdravotnictví dvěma procenty, což je 400 eur. Pokud je dlouhodobě nemocný, tak
jen jedním procentem, což je 200 eur. U důchodce s ročním příjmem 10 000 eur je
to 200 eur, resp. 100 eur, pokud je chronicky nemocný. Vše, co za rok zaplatí
přes tuto hranici, je mu zdravotní
pojišťovnou vráceno.
Vyúčtování
přeplatků
Každý pacient
dostane u lékaře, v lékárně, v nemocnici, všude, kde platí poplatky, stvrzenky,
které si uschová a příští rok odevzdá v nemocenské pojišťovně, která vše
přepočítá. Co je zaplaceno přes limit, poukáže do šesti týdnů pacientovi na
jeho účet. Když zaplatil méně, tak samozřejmě k pojišťovně nejde. Pacient už
předem ví, kolik dostane, protože si to sám
dokáže podle svých
příjmů a stvrzenek spočítat. A ještě na doplnění. Dlouhodobě, chronicky nemocný
je ten, který je nejméně jeden rok v léčení. Stejné nemoci a nejméně jednou za
čtvrt roku u lékaře na prohlídce, pro léky či radu. Např. diabetici, dále
duševně, či tělesně postižení, na lůžko připoutaní apod.
Pro pobyt v lázních
a léčebných ústavech platí totéž jako při pobytu v nemocnicích. Lékař z
poplatků nic nedostane, a proto není narušen vztah mezi ním a pacientem.
Ordinace a nemocnice jsou jen výběrčími poplatků pro nemocenské pojišťovny.
Quo vadis,
národe?
Pozn. Systém
zavedený reformou v České Republice má poněkud jiný smysl, než to, co funguje v
SRN. Zatímco nám jde o jednoznačnou restrikci návštěv u lékařů, v SRN jde o
příliv financí do systému, do kterého již dnes dávají mnohem větší procento HDP,
než Česká Republika. SRN je bohatá země a zřejmě si to může dovolit. Otázka
zní, zda i naše země by měla jít touto cestou, když nemá peníze na tolik věcí,
jež jsou vitálně důležité, že zdravotnictví je stále spíše popelkou při
sestavování rozpočtů.
V SRN také nikdo
netvrdí, že se snaží změnit dlouhodobé návyky pacientů z doby , kdy vše bylo
zadarmo. To u nás bohužel asi bude nutné. Těch rozdílů je pochopitelně daleko
více a proto je třeba tento text brát s rezervou.
MUDr.Tomáš
Rozsíval s přispěním informátorů z praxe
www.ZDN.cz
A ještě na
doplnění.
Dlouhodobě, chronicky nemocný je ten, který je nejméně jeden rok v léčení stejné nemoci a nejméně jednou za čtvrt roku u lékaře na prohlídce, pro léky či radu. Např. diabetici, dále duševně, či tělesně postižení, na lůžko připoutaní apod.
Pro pobyt v lázních a léčebných ústavech platí totéž jako při pobytu v nemocnicích.
Lékař z poplatků nic nedostane, a proto není narušen vztah mezi ním a pacientem. Ordinace a nemocnice jsou jen výběrčími poplatků pro nemocenské pojišťovny.