Vozíčkáři II. – reakce v KONTAKTu

Použito z měsíčníku KONTAKT

Mezi klienty využívajícími služeb našeho Dopravního podniku je také mnoho cestujících se sníženou možností pohybu. Zpřístupnění městské hromadné dopravy těmto lidem a usnadnění jejich cestování je jedním z největších cílů Dopravního podniku. Teprve v 90. letech 20. století mohl Dopravní podnik zahájit postupné kroky, které vedou k pohodlnější a bezpečnější přepravě osob, pro něž se stal vozík jedinou možností přepravy ve městě. Přestože se v poslední době udělalo z hlediska techniky mnoho, stejně je mnohdy neřešitelný problém dostat se z jednoho konce města na druhý. David Remeš je upoután na invalidní vozík od svého narození, a vzhledem ke skutečnosti, že má navíc rozsáhlé mentální posti-žení, doprovázejí ho na cestách rodiče. „Vyslovenou spásou pro vozíčkáře je bezbariérové zpřístupnění stanice Florenc, je to alfa a omega našeho cestování, protože jinak jsme se do centra prakticky dostat nemohli. Zaplať pánbůh, že se to po tolika letech podařilo,“ začíná svoje vyprávění Davidův otec.

S vozíkem nehnete

Naše cesta míří na zastávku autobusu, který by měl jet dle jízdního řádu za dvacet minut. Zatímco já jsem si byla jistá, že opravdu přijede nízkopodlažní vůz, tatínek Davida už tak optimistický nebyl. „Bohužel se nám již několikrát stalo, že přijel normální autobus, přestože jsme na nízkopodlažní spoléhali, je to naše jediná možnost, pokud se řetězec naší pečlivě naplánované cesty z nějakého důvodu přetrhne, je to pro nás pohroma,“ vysvětluje svoje obavy pan Remeš.

Pokud přijede namísto nízkopodlažního autobusu mamince s kočárkem autobus normální, není neřešitelný problém, aby jí někdo pomohl, ale člověk na invalidním elektrickém vozíku je prostě ztracen. Je pravda, že většina lidí je velice ochotných a snaží se všemožně v takové situaci pomoci, ale bohužel je to o nevědomosti. Mechanický vozík můžete s pomocí tří silných mužů ještě někam dostat, ale s elektrickým prostě nehnete ani o centimetr. Takové vozíky váží okolo 250 kil! Tentokrát je vše v pořádku, přijel nízkopodlažní autobus, David na něj mává a řidič mu vysunuje sklopnou nájezdovou rampu u prostředních dveří. Žádáme paní s kočárkem uvnitř, aby se posunula kousek doprava, David to uvnitř vozu již není schopen nijak vytočit, musí najet přesně a rovně.

Kočárky versus invalidní vozíky

Nízkopodlažní povrchové prostředky MHD jsou novodobou vymožeností, a když si vzpomenu, jak jsem před mnoha lety rvala kočárek s dítětem do autobusu já, jsem ráda, že dnešní maminky to začínají mít opravdu jednodušší. Ale jedna věc je jistá. Když jsou v autobusu či tramvaji dva kočárky a chce nastoupit vozíčkář, nastává situace, kterou neřeší žádný přepravní řád ani vyhláška, a tak je to jen o lidském přístupu a pochopení, že vozíčkář nemá absolutně jinou možnost přepravy, a když se mu stane, že v dalším spoji pojedou opět dvě maminky s kočárkem, může čekat na zastávce také dvě hodiny. Maminka s kočárkem, která jede třeba k lékaři a nechce si po špatných zkušenostech s pomocí druhých žádat o ni, najde si nízkopodlažní spoj a má na přepravu úplně stejný nárok jako kdokoliv jiný. Je pouze na její ochotě, zda uzná, že vozíčkář nemá jinou možnost přepravy a ona má, i když trochu složitější. Je to o mezilidských vztazích, v přepravním řádu takové zvýhodnění neexistuje.

Problémy vozíčkářů

V posledních letech učinil Dopravní pod-nik v tramvajové i autobusové dopravě pokrok, i pro nevidomé se udělalo hodně, při naší reportáži potkáváme dva cestující s bílou hůlkou. Všechny tramvajové vozy byly v letech 1996 – 1998 vybaveny speciálními přijímači, které umožňují cestujícímu pomocí dálkových ovladačů aktivovat externí hlášení. Vozíčkáři by velice uvítali, kdyby se něco podobného mohlo využívat i pro ně. Bylo by jistě užitečné, aby byl nějaký jednotný systém signalizace úmyslu užití přepravy, nejlépe elektronický, kdy by přepravce a vozíčkář bez mávání rukou o sobě věděli. Pro mnoho vozíčkářů je právě mávání rukou nebo stisknutí tlačítka nemožné. Řidiči prý často argumentují tím, že vozíčkáře v zácpě neviděli. Vyřešila by se tím i možnost přivolání pomoci v případě nouze, při ohrožení či selhání zařízení. Dalším problémem vozíčkářů jsou některé stavební bariéry, jako například velmi úzké dveře výtahů v některých stanicích, např. na lince „B“ jsou to Hůrka, Stodůlky, Lužiny a Zličín. V některých stanicích je příliš strmý výstup z plošiny, jako na peronu stanice metra „B“ – Butovice. „Mnohdy vznikne dost paradoxní situace, když vozidla jsou bezbariérová, ale přístup k nim je bariérový,“ říká Davidův otec. Vozíčkář si musí opravdu pečlivě vybírat, kde vystoupí. U starších typů autobusů jsou velkým problémem mnohdy nefunkční až nebezpečné vysouvací plošiny. Určitě by pomohlo také centralizování informací

o poruchách, výpadcích a problémech na informační lince Dopravního podniku. Měli by tam mít informace, který výtah či plošina kde nefunguje, před každou cestou se synem bych se chtěl ujistit, že dojedeme v pořádku. Ideální variantu pak spatřuji v okamžité a dynamické aktualizaci informací na internetu a ve zmíněném systému vyhledávání s variantou použitelnou pro mobilní sítě,“ navrhují řešení rodiče Davida.

zpět